S Gabrielou Zajícovou o ručním sítotisku, merchi, workshopech a humoru

Ruční sítotisk může na první pohled působit jako jednoduché řemeslo. Připraví se motiv, nanese se barva, přetáhne se stěrkou a potisk je hotový. Jenže kdo si někdy sítotisk opravdu vyzkoušel, ví, že mezi nápadem a hotovým tričkem, plakátem nebo taškou je dlouhá cesta. Je v ní kresba, grafická příprava, chemie, fyzika, trpělivost, čistá dílna, dobré načasování a často i pořádná fyzická námaha.

Gabriela Zajícová, která tvoří pod značkou Gabu Milford, o tom mluví velmi otevřeně. Studovala Hollarku a později animaci na UMPRUM. Během studia začala malovat potisky na textil, ale časem se rozhodla ulehčit si práci sítotiskem. Jenže, jak sama rychle zjistila, sítotisk není zkratka bez námahy. Spíš je to technika, kterou si člověk musí osahat, pochopit a naučit se v ní předcházet chybám.

Dnes se Gabriela věnuje hlavně merchi. Navrhuje grafiku, vymýšlí, jaký merch by měl pro konkrétního klienta dávat smysl, tiskne pro malé kapely a designové projekty, vede workshopy a má také vlastní e-shop s autorskými potisky. Její tvorba je výrazná, detailní, vtipná a často stojí na momentu, kdy se lidé usmějí, poznají se v hlášce nebo se díky potisku dají do řeči.

Od pastelek k sítotisku

Gabriela říká, že chuť tvořit v sobě objevila možná už v prenatálním věku. S nadsázkou, která je pro ni typická, dodává, že ji k tvorbě přivedly pastelky, fixy a modelína. Postupně bylo jasné, že se vydá uměleckým směrem. Rozhodnutí jít na uměleckou střední školu pro ni bylo momentem, kdy začala tvorbu brát vážněji.

Mohla si vybrat i jinou cestu. Ve škole měla dobré výsledky, ale chtěla se podle svých slov stát něčím přínosnějším pro estetiku kolem nás. To je formulace, která o ní hodně vypovídá. Nejde jen o to vyrobit věc. Jde o to, aby měla nápad, výraz, vtip, smysl a aby v prostředí kolem nás něco změnila, byť třeba jen drobně.

Její první výraznější výrobky byly plátěné tašky s ručně malovaným potiskem a krajkou. Vzniklo jich podle Gabriely několik stovek a lidé je opravdu nosili. Byl to pro ni silný moment. Nejen proto, že někdo za její práci zaplatil, ale hlavně proto, že někdo ocenil humor a odvahu motivu.

Gabu Milford: značka s humorem i citlivostí

Název Gabu Milford má dvě části. Gabu vzniklo ze jména Gabriela. Autorce se líbí, že působí trochu jako jméno středního rodu. Milford odkazuje na animovanou postavičku ze série Salad Fingers. Už samotný původ názvu naznačuje, že v její značce bude prostor pro humor, nadsázku, zvláštnost i lehce temnější hravost.

Zároveň by byla škoda vidět v její tvorbě jen vtip. Gabriela o sobě říká, že i přes veškerý humor, nadsázku a energii je velký cíťa. Vtipné věci vyrábí proto, aby lidem zpříjemnila den a někdy i dost šedé momenty života. Pod ostrější hláškou nebo výrazným potiskem tak často není cynismus, ale snaha dodat radost, úlevu nebo malé lidské spojení.

Když má svůj styl popsat třemi slovy, volí: vtipný, detailní, výrazný. Podle čeho lidé poznají výrobek právě od ní? Nejspíš podle humoru. Někdy i trochu blbého, jak dodává sama. Právě tahle kombinace nadsázky, upřímnosti a řemeslné pečlivosti dává její tvorbě osobitý charakter.

Co všechno Gabriela tiskne

Gabriela se věnuje hlavně merchi. To znamená, že přemýšlí nad tím, co má konkrétní značka, kapela, projekt nebo člověk vysílat ven. Merch pro ni není jen tričko s logem. Může to být nápad, který se dá nosit, darovat, prodávat na koncertě nebo použít jako součást identity projektu.

Sítotiskem tiskne na různé materiály. Zmiňuje papír, plátna, dřevěné desky, nálepky, sešity, podtácky a především textil. To je důležité, protože ruční sítotisk je pružnější, než si mnoho lidí představuje. Není omezený jen na klasické tričko. Když se správně promyslí materiál, barva, motiv a technické možnosti, může vzniknout velmi osobitý výsledek.

Kromě samotného tisku se věnuje i grafice na počítači, ruční kresbě a malbě. Má ráda momenty, kdy se barvy překrývají, sčítají a vytvářejí nové odstíny. Líbí se jí starší patina, retro efekt a také chybné tisky nebo kusy, které už nejdou zopakovat. Právě v tom je jeden z půvabů ruční práce: drobná nepřesnost nemusí být vada, někdy je to charakter.

Sítotisk není jen stěrka a barva

Gabriela dokáže popsat technickou stránku sítotisku s velkou přesností i humorem. Zjednodušeně řečeno, nejdřív je potřeba připravit grafiku. Motiv se často připravuje v černé barvě, protože při osvitu blokuje světlo. Na síto se nanáší fotoemulze citlivá na světlo, po osvícení se neosvícená část vymyje a v sítu vznikne místo, kterým později projde barva.

Pokud je potisk vícebarevný, každá barva se řeší zvlášť. To znamená samostatnou přípravu pro každý barevný prvek. U textilu je navíc nutné přesně trefit soutisk, tedy napasování jednotlivých barev na stejné místo. U plakátů se s tím pracuje jinak než u textilu. Textil se musí často tisknout najednou, protože ho už později nemusíte dostat přesně do stejné polohy.

Nejnáročnější částí je podle Gabriely příprava síta a práce s fotoemulzí. Síto musí být čisté, odmaštěné, vysušené a správně potažené. Při práci se světlocitlivou emulzí je potřeba hlídat osvětlení. Pak přichází osvit, vymývání a chvíle, kdy se ukáže, jestli všechny předchozí kroky vyšly. Gabriela s nadsázkou říká, že se člověk modlí k bohům fotoemulze.

Fyzická práce, chemie a čistá dílna

Ruční sítotisk je podle Gabriely fyzicky náročná práce. Během tisku si člověk moc nesedne, zvlášť když pracuje s vodou ředitelnými barvami, které mohou zasychat rychleji a nenechají moc prostoru pro dlouhé pauzy. Horké dny celý proces ještě komplikují. Plastisolové barvy mohou v něčem odpouštět více času, ale zase se hůř čistí.

Gabriela se snaží zůstat co nejvíce eko, a proto hodně řeší i čištění, opakované používání sít a to, jak s materiálem zacházet. Síta se dají používat opakovaně, dokud se nerozpadnou. Po jednom designu se emulze vymyje a síto se může připravit znovu pro další motiv. Jenže právě vymývání fotoemulze patří mezi části, které má nejméně ráda.

Přestože v dílně vznikají cákance a vylitá barva, Gabriela trvá na pořádku. Všechno má mít logické místo, všechno se má vracet tam, kam patří. Lidé se prý někdy diví, v jaké čistotě dokáže sítotiskovou dílnu udržovat. Není to pedanterie pro efekt. U sítotisku pořádek pomáhá předcházet chybám.

Ruční sítotisk a digitální tisk: v čem je rozdíl?

Gabriela sama říká, že nechat si textil potisknout digitálně může vyjít levněji. To ale neznamená, že je to vždy stejné řešení. U ručního sítotisku vstupuje do výsledku příprava, práce s barvou, možnost menších nákladů, specifické materiály a osobní přístup. Kvalita se podle ní často ukáže až časem.

Workshopy: zážitek, výroba i pochopení celého procesu

Důležitou částí Gabrieliny práce jsou workshopy sítotisku. Prodávají se přes MeetFactory, kde má dílnu, a Gabriela je za toto místo velmi vděčná. Chodí k ní tisknout místní umělci i rezidenti z jiných zemí, takže se v dílně potkává mnoho různých přístupů, nápadů a očekávání.

Workshop pro ni není jeden pevný balíček pro všechny. Přizpůsobuje se tomu, co se chce člověk naučit. Někdo přijde hlavně pro zážitek. Někdo chce vyrobit pár kusů na prodej. Někdo se chce naučit celý proces tak, aby mohl sítotisk časem zkoušet doma. V každém případě ale platí, že ruční sítotisk se nejlépe chápe rukama.

Gabriela přiznává, že workshopy by nemohla dělat každý den. Jsou fyzicky náročné, během práce se často sedm hodin skoro nezastavíte a zároveň neustále komunikujete. Po takovém dni potřebuje ticho. Zároveň ale dodává, že lidé, kteří s ní tiskli, byli zatím skvělí a většina si tu techniku zamilovala.

Když se něco nepovede

U ruční práce se chyby stávají. Gabriela k nim přistupuje poctivě. Pokud se nepovede potisk pro její vlastní e-shop, nepovedené tričko neprodává. Některé kusy skladuje a plánuje je v budoucnu přetvořit, například našitím potištěné textilie přes nepovedené místo. Z chybného výrobku tak může vzniknout úplně nový kus.

U zakázkové výroby postupuje jinak. Pokud se něco nepovede, vytiskne nový kus, nepovedený zákazníkovi také odevzdá, ale odečte ho z faktury. Je to férový přístup, který ukazuje, že ruční práce nemusí znamenat dokonalost bez chyb, ale měla by znamenat odpovědnost a slušnou komunikaci.

Zvlášť bolestivé je podle ní pokazit dražší kus textilu, například mikinu z organické bavlny. Papír se dá nahradit snáz, ale u kvalitního textilu je chyba citelnější. I proto se u zakázek musí dopředu realisticky řešit, co je technicky možné a co už by bylo zbytečně riskantní.

Humor, který má lidi sbližovat

Jedním z nejvýraznějších rysů značky Gabu Milford je humor. Gabriela sbírá vtipné české výrazy a má ráda motivy, které vyvolají reakci. Nejde jí jen o to, aby člověk něco nosil. Chce, aby potisk fungoval jako malý spouštěč úsměvu nebo interakce.

Mezi její srdcové motivy patří potisk „Já bych chtěla, ale nechce se mi“, který vznikl z hlášky mezi kamarádkami. Doplnila k němu svou spící kočičku Dayku a z motivu se stal oblíbený produkt. Zmiňuje také čepici s nášivkou „Těžko říct takle z hlavy“, na kterou je pyšná nejen kvůli nápadu, ale i kvůli hledání kvalitních čepic z organické bavlny.

Gabriela chce, aby se lidé v jejích výrobcích cítili trochu výjimečně. Aby měli pocit, že vyčnívají. Ne nutně okázale, ale s vlastním názorem, nadsázkou a chutí nebýt úplně zaměnitelní.

Cena ruční práce: pot, čas a mozková kapacita

Stejně jako mnoho dalších tvůrců se i Gabriela setkává s tím, že lidé někdy nechápou cenu ruční práce. Podle ní ale často stačí klidné vysvětlení. Do ceny se nepromítá jen materiál. Je v ní příprava, zkoušení, energie, komunikace, balení, riziko chyby, čas strávený nad grafikou, technické řešení a často i probdělé noci.

Na otázku, co všechno se promítá do ceny ručně vyráběného výrobku, odpovídá stručně a po svém: všechno. Pot, krev, mozkové buňky. Je to nadsázka, ale zároveň velmi přesná. Ruční výrobek není anonymní položka z pásu. Je to výsledek rozhodnutí, že někdo věnuje kus života tomu, aby něco vzniklo pečlivěji, osobněji a s vlastním rukopisem.

Gabriela říká, že výrobek, který člověk vyrobí, je trochu jako dítě, které vypustí do světa. Proto ji těší, když jí zákazník po čase pošle fotku nebo napíše, že potisk stále nosí. V tu chvíli ví, že výrobek pořád žije.

Focení, popisky a cesta k zákazníkovi

Na cestě od tvorby k zákazníkovi považuje Gabriela za nejnáročnější focení a cenotvorbu. Fotografie je podle ní mimořádně důležitá. Zákazník nechce kupovat zajíce v pytli, a proto potřebuje vidět střih, detail, světlo, materiál i to, co dělá výrobek speciálním.

Sama si jednou nafotila základní fotografie a potisky do nich umisťuje ve Photoshopu. U běžných produktů jí to šetří čas. Když jde ale o speciální střih, chlupatou kapsičku nebo jiný neobvyklý detail, dobrá fotografie může prodeji výrazně pomoci.

Důležité jsou podle ní také popisky. Mělo by v nich být vše podstatné, aby se předešlo zmatení a následným otázkám. O koupi ručně vyrobeného produktu podle Gabriely rozhoduje vzhled, příběh, důvěra a dobrá komunikace. To je jednoduchá, ale velmi přesná definice online prodeje ruční tvorby.

Svoboda jako hnací motor

Tvorba je pro Gabrielu hlavní práce. Není to jen koníček po večerech, i když radost z tvorby je pro ni zásadní. Sama říká, že si neumí představit pracovat pro někoho jiného každý den ve stejný čas, na cizím snu a bez pocitu jedinečnosti. Svoboda je pro ni velká motivace.

Svoboda ale neznamená snadný život bez nejistoty. Gabriela otevřeně mluví o tom, že je drsné nevědět, kolik vydělá příští měsíc. Zároveň ji to žene dopředu. Důležitým rozhodnutím pro ni bylo investovat peníze do zásob a vzdát se jistější práce. Nešlo o bezhlavý skok, spíš o dlouhé zkoušení, budování a postupný posun.

Když inspirace nepřichází, často je za tím stres a časové vytížení. Pomáhá jí, když se situace uklidní, může si sepsat úkoly podle důležitosti a dát věcem řád. Jakmile má praktická část mozku jasno, může se znovu zapojit ta kreativní.

Co chystá dál

Gabriela říká, že právě pracuje na návratu ke svým potiskům. Chystá nové produkty a ráda by se své značce znovu věnovala intenzivněji. Zmiňuje také pexeso a tarot, tedy projekty, které přirozeně propojují kresbu, nápad, hravost a autorský rukopis.

Z technik by si chtěla vyzkoušet transferový sítotisk a už si k tomu pořídila heat press. Do budoucna by si přála, aby ji uživily hlavně vlastní výrobky. Kdyby se tvorba stala její hlavní obživou v tomto smyslu, znamenalo by to pro ni podle jejích slov nebe a největší svobodu.

Na své cestě je nejvíc pyšná na to, že se nevzdává. I když postupuje pomalu, bere to jako lepší cestu než se do všeho vrhnout bez rozmyslu a později litovat. Svému mladšímu já by dnes řekla: když to nevzdáš, vždycky to dopadne dobře, i když třeba úplně jinak a jinde.

Shrnutí: Gabu Milford je sítotisk, humor a poctivá práce rukama

Gabriela Zajícová ukazuje, že ruční sítotisk je mnohem víc než jen technika potisku. Je to spojení grafiky, fyzické práce, chemie, pečlivosti, plánování, improvizace a schopnosti řešit chyby. Za hotovým tričkem nebo plakátem se skrývá proces, který zákazník často vůbec nevidí.

Značka Gabu Milford je výrazná, vtipná a detailní. Její potisky mají vyvolávat úsměv, interakci a pocit, že člověk může trochu vyčnívat. Zároveň v nich zůstává poctivý vztah k materiálu, k ruční práci a k zákazníkovi, který si výrobek vybírá nejen očima, ale i podle příběhu.

Gabriela mluví o tvorbě s nadsázkou, ale také s velkou upřímností. Přiznává únavu, nejistotu, náročnost prodeje i chvíle, kdy by nejraději brečela. Přesto se z jejího vyprávění vrací jedna silná věc: vděčnost za svobodu tvořit a radost z toho, že se její výrobky dostávají mezi lidi.

Možná právě to je na ruční tvorbě nejcennější. Nejde jen o dokonale čistý výsledek. Jde o člověka, který do něj vložil nápad, čas, energii, humor a kus sebe. A když se pak někdo ozve, že potisk nosí i po letech, dává to celé zase o něco větší smysl.