Andrea Pernická Hmatatelné obrazy, stromy a příběhy, které vystupují z plátna

Jsou obrazy, na které se díváte. A pak jsou obrazy, kterých byste se nejraději dotkli. U tvorby Andrey Pernické, která tvoří pod názvem AndulaArt, je právě dotek důležitou součástí celého zážitku. Stromy vystupují z plátna, kůra působí drsně a živě, patina zachytává světlo a některé prvky jako by se odmítaly vejít do klasického rámu obrazu.

Andrea pochází ze Slovenska, z obce Trnovec nad Váhom v okrese Šaľa. Momentálně pracuje v potravinářském průmyslu na oddělení výživových doplňků. Tvorbě se začala věnovat přibližně před rokem a sama o ní pořád nemluví jako o umění nebo práci. Říká, že si jednoduše hraje.

Jenže právě tahle hra se postupně stala důležitou součástí jejího života. Únikem z reality, způsobem, jak vypnout, přestat řešit svět, lidi i problémy. A zároveň cestou, na které si člověk znovu dokazuje, že dokáže vytvořit něco vlastního, silného a osobního.

AndulaArt: tvorba, která začala jako hra

Název, pod kterým Andrea své výrobky uvádí na Targalu, je AndulaArt. Na sociálních sítích Facebook a Instagram vystupuje pod vlastním jménem Andy Pernická. Tvorba pro ni zatím není hlavním živobytím, ale koníčkem, který se jí postupně dostal hluboko pod kůži.

„Volám se Andrea Pernická, mám 51 let a jsem ze Slovenska,“ představuje se. V životě se podle jejích slov událo hodně dobrého, ale i těžkého. Právě okolnosti ji nakonec přivedly k tomu, že začala tvořit. Ne plánovaně, ne přes školu nebo dlouhé kurzy, ale přirozeně – z potřeby najít nový směr a něco smysluplného.

Velmi silným osobním momentem pro ni bylo období, kdy se narodila její vnučka Olívia jen pár dní před smrtí jejího manžela. „Vlastně se nikdy neviděli, jen se vyměnili,“ říká Andrea. Od té doby se podle svých slov hledá. Hledá něco, co by dělala jen pro sebe, něco, co ji naplňuje a baví.

Našla to nepřímo – v epoxidu, reliéfní pastě, strukturách a stromech. Právě stromy se staly jedním z jejích nejsilnějších motivů. Vnímá je jako postavy, jako symbol síly, stáří, odolnosti a života navzdory nepřízni počasí.

Stromy jako postavy, kůra jako dotek a obraz jako atmosféra

Když má Andrea popsat svoji tvorbu člověku, který ji nikdy neviděl, říká, že tvoří atmosféru. Pocit, který se objeví ve chvíli, kdy se člověk na obraz podívá. Život v lese, hmatatelné stromy, staré struktury, popraskané povrchy, patina a odlesky dávají jejím obrazům dojem něčeho živého a zároveň starého.

Nejde o klasickou krajinomalbu. Andrea sama říká, že není krajinářka ani detailistka. Dokonce tvrdí, že neumí kreslit. Zaujala ji ale struktura – něco hmatatelného, drsného a plastického. Pastou vytváří kůru stromů, pozadím maluje atmosféru a epoxid používá buď k zalití celého plátna, nebo jako výrazný doplněk.

Koruny stromů si vymyslela po svém. Používá koupelovou sůl, která má různé barevné odstíny, v epoxidu se nerozpouští a navíc dlouho voní. Ze soli a epoxidu pak formuje koruny stromů. Výsledek je nejen vizuální, ale také hmatový a někdy i voňavý.

V poslední době ji fascinují také postavy v lese, tváře ve stromech a bytosti jako z fantazie. Sama pro svůj styl nemá přesný název. Vnímá ho jako něco mezi sochařinou a malbou. Všechno dělá intuitivně, podle pocitů a nálad.

Od knih a epoxidových diářů ke stromům na plátně

Ke tvorbě ji nepřivedl jeden klidný okamžik, ale spíš tlak života. Dříve pracovala v automobilovém průmyslu na vyšší pozici. Neustálý tlak, práce s lidmi a nikdy nekončící pracovní změny si vybraly svou daň. Dlouhé roky četla velké množství knih, hlavně jako relax a únik z reality. Jenže časem jí to přestalo stačit.

Chtěla vytvořit něco hmatatelného. Něco, kde bude sama rozhodovat, jak a co vznikne. Nejprve začala vyrábět diáře celé z epoxidu, s temnými motivy ovlivněnými knihami žánru Dark Romance. Vymyslela přední odnímatelnou stranu na magnet, zaliatou škrabošku a temnější vzhled.

Potom přišla etapa malých modelů autíček Burago na plátně. Každé v jiné scéně, v jiném prostředí a samozřejmě s 3D atmosférou. Hmatatelnost jí zůstala a postupně ji zcela okouzlily stromy.

Chuť tvořit v sobě podle svých slov měla vždycky. Odmalička byla člověkem, který používal zdravý selský rozum. Nešlo o školu ani umělecké vzdělání, ale o život samotný. I dnes si při tvorbě vymýšlí vlastní postupy, pomůcky a zkratky. Jak něco vyrobit. Jak si pomoci. Jak něco zjednodušit. Jak být jiná.

První prodaný obraz a zlatý strom v Německu

První obraz, který Andrea prodala, byl obraz se zlatým stromem. Putoval do Německa přes Etsy. Prodej pro ni byl obrovskou radostí. A když přišla recenze od zákazníka s nejvyšším hodnocením, zahřálo ji to u srdce.

Andrea zdůrazňuje, že netvoří jen kvůli prodeji. Tvoří především pro sebe a do každého obrazu vkládá kus sebe. I proto věří, že si obraz vždy najde místo, kam patří.

Podporují ji hlavně děti a blízcí přátelé. Vidí, že je tvorba pro Andreu prospěšná, že ji naplňuje a přináší jí klid. Důležitou roli má také kamarádka, která vlastní obchod s kreativními potřebami Obchod u Ivky v Šali. Andrea tam své obrazy vystavuje a zároveň má díky tomu materiál na tvorbu vždy blízko.

Reliéfní pasta, epoxid, koupelová sůl a patina

Materiály jsou pro Andreu zásadní. Nejraději pracuje s reliéfní pastou, kterou si sama vyrábí. Hotová pasta by pro ni byla finančně náročná, protože jí spotřebuje opravdu hodně. Vlastní pasta má navíc pro její tvorbu důležitou vlastnost – pracuje si svým životem.

V silnější vrstvě praská, reaguje na teplotu a výsledek Andrea často vidí až druhý den nebo za dva dny. Teprve po nabarvení a přidání metalické patiny se podle ní objeví skutečný efekt. Právě v této fázi přichází moment, kdy si řekne: ano, tohle je ono.

Dalším důležitým materiálem je koupelová sůl. Používá ji pro strukturu a lesklé krystalky v korunách stromů. V epoxidu se nerozpouští, je barevná a dlouho voní. Epoxid Andrea používá jako pomůcku, spojovací prvek i záchranu ve chvílích, kdy je potřeba něco upravit nebo zvýraznit.

Jejím rozpoznávacím znamením je také metalická pasta jako patina na kmeni stromu. Ta podle ní dává světlo, lesk a význam celému dílu. „Tohle nepřestanu dělat nikdy,“ říká Andrea.

Jak vzniká jeden obraz

Andrea čerpá náměty hlavně z internetu, konkrétně z Pinterestu. Obrázek ji musí zaujmout pocitem. Nejde o kopírování. Sama říká, že si z předlohy vezme jen to, co dokáže zpracovat a co ji osloví. Oko tvůrce a ruce nejsou totéž, proto dobře ví, kde jsou její hranice.

Nejprve si na plátno namaluje podklad. Ten vytváří atmosféru prostředí a barvy jí musí být příjemné. Do každého obrazu vkládá intuici, náladu, pocity i kus vlastní duše.

Potom reliéfní pastou vytvoří strom. Tvar si upravuje špachtlí, kořeny a větve aplikuje sáčkem podobně, jako když cukrářka zdobí dort. Když pasta uschne, strom natře tmavou barvou, aby na něm vynikla metalická patina.

Koruna stromu vzniká dalším procesem. Andrea natře požadované místo epoxidem a nasype na něj suchou koupelovou sůl. Druhý den po vytvrdnutí přebytečnou sůl vysype a plátno opráší. Teprve v této fázi je vidět konečný tvar. Pokud není podle představ, dá se proces zopakovat nebo upravit.

Na závěr přidává drobné větvičky nebo tenké kořínky konturovací barvou v tubě. Pro ochranu barev nanáší sametový lak ve spreji, pokud celý obraz nezalévá epoxidem. Hotový obraz vždy nafotí a natočí video na sociální sítě.

Když pasta praská a obraz si začne žít po svém

Na tvorbě Andreu nejvíc baví struktura. Vlastnoručně vyráběná pasta si podle ní žije vlastním životem. Nikdy přesně neví, kde a jak popraská. Výsledek vidí až po zaschnutí, nabarvení a přidání patiny.

Právě tento moment je pro ni fascinující. Vzniká povrch připomínající skutečnou kůru stromu. Něco drsného, hmatatelného, živého. Něco, co má člověk chuť pohladit nebo zkoumat prsty.

Technicky nejnáročnější je pro ni práce s epoxidem. Používá dvousložkový epoxid, který tvrdne dlouho, i UV epoxid pro drobné a rychlé úpravy. Někdy do epoxidu namáčí sůl a vytváří z ní hmotu pro koruny stromů, jindy zalije celé plátno a sůl pouze nasype navrch.

Epoxid jí pomáhá, ale zároveň vyžaduje zkušenost, trpělivost a dobrý odhad. Začátky nebyly jednoduché. První obrazy musela zalévat několikrát, protože bublinky a nerovnosti jí nedaly spát. Dnes po roce aktivní práce bez školení nebo kurzu říká, že jsou s epoxidem kamarádi.

Kuchyňský stůl 50 × 50 cm a kreativní chaos

Andrea netvoří ve velkém ateliéru. Tvoří doma, v kuchyni, na stolku o velikosti přibližně 50 × 50 cm. Protože žije sama, přizpůsobila si prostor tvorbě. Má regál na pomůcky, barvy a materiály.

Každý den po práci se věnuje tvorbě. Popisuje to jako svou druhou práci a zároveň koníček. Vždy ví, co může v dalším procesu dokončit, co musí schnout a na co je potřeba počkat. Po každé fázi si obraz fotí, protože právě na fotografii často vidí, co je špatně a co bude potřeba upravit.

Když s tvorbou skončí, je kolem ní podle jejích slov všechno jako po výbuchu. Barvy, štětce, pomůcky a koupelová sůl všude kolem. Sama se směje, že nechápe, proč potřebovala ušpinit dvanáct štětců. A dodává, že se možná diví i robotický vysavač, proč je na zemi pořád koupelová sůl.

Při tvorbě vždy poslouchá hudbu. Pokud potřebuje energii, volí rychlé rytmy. Pokud pracuje na detailech, pouští si vážnou nebo filmovou hudbu. Nejraději má Thomase Bergersena a Hanse Zimmera.

Obraz, který vystoupí z plátna

Jednou z částí procesu, kterou zákazník na první pohled nemusí vidět, jsou 3D prvky. Andrea má ráda, když z plátna něco vyčnívá. Něco, co není jen namalované, ale skutečně přítomné v prostoru.

Často tvoří kořeny stromů, které nejsou pouze přilepené, ale drží na drátu. Plátno propíchne, zezadu drát přilepí tavnou pistolí a na přední straně vzniká kořen z modelovací hmoty. Dalším příkladem jsou lupínky růží namočené a vytvrzené v epoxidu, které pak působí, jako by padaly ze stromu.

V poslední době používá také Barbie panenky. Pomáhají jí vytvořit bytosti ve stromech. Recykluje je, zasazuje do obrazů a propojuje s přírodním motivem. Sama říká, že neví o nikom, kdo by podobně pracoval s koupelovou solí a recyklovanými Barbie panenkami v obrazech.

Právě tahle odvaha jít za hranice plátna je pro její tvorbu typická. Nesnaží se zůstat jen u malby. Přidává kořeny na drátě, kovová autíčka na magnet, lupínky růží, motýly v epoxidu nebo postavy jako z lesních příběhů.

Vlastní cesta, temnější barvy a mystická atmosféra

Andrea svůj styl popisuje třemi slovy: přírodní, mystický, historický. Vrací se ke struktuře, k drsným povrchům, k hmatatelnosti a k motivům stromů. Stromy, kůra a patina jsou její poznávací znaky.

Trendy nesleduje jako návod. Jde vlastní cestou a tvoří to, co se líbí jí. Také barevnost obrazů se odvíjí od jejího nastavení. Některé barvy jí na plátně jednoduše nesedí. Žlutá, oranžová nebo růžová jsou pro ni při tvorbě téměř tabu, i když v běžném životě s nimi problém nemá.

Její obrazy proto mohou působit temněji, hluboce, starobyle nebo melancholicky. Nejde o chybu, ale o součást atmosféry. Andrea nechce, aby její obrazy byly jen dekorace. Mají něco říct. Mají člověka zastavit, i když přesně neví proč.

Strážkyně posledního ohně

Za zatím nejsrdcovější obraz považuje Andrea dílo Strážkyně posledního ohně. Je to postava jako strážkyně, která stojí na skále. Za ní je velká mandala a pod nohama lampáš s posledním světlem.

Andrea do obrazu podle svých slov vložila celou duši. Když byl hotový, říkala si, že ho nikomu nedá, protože je jejím odrazem. Jenže hned druhý den si ho koupila kolegyně z práce, která celý proces sledovala na fotografiích a obraz si okamžitě zamilovala také.

Podobnou podporu zažila i od staršího syna. Chtěl od ní obraz, vybral si jeden z těch, které měla doma, a dodnes se jím pyšní. Pro Andreu to byla velká pocta. Nečekala, že dostane takovou podporu a že její blízcí budou tak respektovat to, co dělá.

Zakázky, hranice a cit pro celek

Andrea tvoří i obrazy na přání. Zákazník jí může říct rozměr plátna, barvy, zda chce epoxid nebo nějaký poznávací znak. Zároveň ale zákazníka usměrňuje. Nedává mu úplně volnou ruku, protože ne všechno se vším ladí a zákazník to podle ní často nemusí vnímat.

Jednou měla vytvořit obraz s autíčkem Burago jako dárek k narozeninám. Zadání znělo: útes, moře a číslo 24. Andrea to vyřešila jako scénu s útesem z polystyrenu, mořem z epoxidu, cestou nad útesem a tabulí ve stylu route 24. Právě takové výzvy ji baví – nutí ji hledat řešení, improvizovat a zapojit fantazii.

Ne každý obraz se ale daří snadno. Andrea přiznává, že už u plátna nejednou plakala. Člověk v hlavě vidí, jak by obraz měl vypadat, ale ruce s hlavou nejdou vždy stejným tempem. Chybí praxe, nadhled nebo jsou unavené oči. Každý obraz proto bere jako cestu a ponaučení.

Co lidé u ruční tvorby často nevidí

Andrea by si přála, aby lidé více vnímali, kolik času, materiálu a energie je za jedním ručně vytvořeným dílem. U obrazu nejde jen o plátno a barvy. Je za ním nápad, nákup materiálu, logistika, zkoušení, samotná realizace, focení, balení i doprava.

Každý obraz je originál. Andrea nikdy nevytvoří dva stejné. Do každého vstupuje jiná energie, jiný proces, jiná nálada a mnoho hodin práce.

Na tvůrčí práci je pro ni krásné hlavně to, když vidí reakci lidí. Když se někdo na obraz dívá a rozzáří se mu oči. Když řekne „wau“ a ptá se, jak to udělala. V tu chvíli ví, že trefila atmosféru a že obraz má v sobě pocit místa, kam by člověk chtěl vstoupit.

Focení, videa a odhalování obrazu po kouscích

Andrea si své výrobky fotí i natáčí sama. Ví, že fotografie nikdy zcela nenahradí barvy a přesnost obrazu naživo. Právě proto ji baví vytvářet něco, co vystupuje z plátna a zaujme i přes obrazovku.

U videí nikdy neukazuje celý obraz hned. Odhaluje ho po kouskách a pomalu. Oko diváka musí něco zaujmout. Ví, že to není jednoduché, ale právě detail, struktura a příběh jsou pro její tvorbu důležité.

K videím na sociálních sítích přidává vždy název obrazu a popis toho, co vyjadřuje nebo co by měl lidem říct. Ne každý se na dílo dívá stejnýma očima a ne každý si význam vyloží stejně. Popis proto pomáhá otevřít cestu k příběhu obrazu.

Dobrá produktová fotografie by podle Andrey měla být krásná, barevná a ostrá. Neměla by stát na filtrech nebo umělých pomůckách, ale na autenticitě. Má ukázat detaily a zaujmout oko diváka příběhem nebo atmosférou.

Prodej, zákazníci a proč dává smysl Targalo

Andrea své obrazy stromů, autíček i diáře vystavuje na dostupných platformách, například Sashe, Fler, Etsy, Vinted a nyní také na Targalu. Reels přidává na své sociální sítě. Nejnáročnější částí je pro ni hledání zákazníků.

Zviditelnění na sociálních sítích jí pomáhá, ale sama vnímá, že vidět dílo naživo je něco úplně jiného než na fotce nebo videu. Proto má obrazy vystavené také u kamarádky v prodejně s kreativními potřebami.

O Targalu se dozvěděla díky reklamě na sociální síti. K prezentaci na Targalu ji přivedlo to, že je jednodušší, když někdo pomáhá výrobky ukazovat, jsou stále vystavené a tvůrce nemusí pracně vkládat inzeráty na různá místa. Čas, který by strávil prezentací, může věnovat tvorbě.

Na myšlence Targala jako galerie tvůrců jí dává smysl forma reklamy a prezentace sebe i vlastní tvorby. Sama přiznává, že ne každý umí o sobě dostatečně a zajímavě mluvit. I ona s tím měla problém. Patří k lidem, kteří si dlouho myslí, že nedělají nic zajímavého a že by to dokázal každý.

Na čem Andrea právě pracuje

Momentálně ji fascinují tváře ve stromech – ženské bytosti zžité s přírodou, ukryté v kmenech a lesní atmosféře. Pracuje na obrazu v zelených tónech s pozadím lesa, ženskou tváří v kmeni, 3D větvemi a motýlem v epoxidu.

Do budoucna by se chtěla naučit detailněji pracovat pastou s lidskou tváří a tělem a ještě více je propojit s lesem a stromy. Velký dlouhodobý plán ale nemá. Sama říká, že si hraje a odreagovává se. Nechtěla se původně zviditelňovat, tvoří hlavně pro sebe. Jenže tvorba se jí začala trochu vymykat kontrole – lidé ji sledují, zajímají se a ptají se, kde se to v ní bere.

Velkým snem spojeným s tvorbou je pro ni možnost tvořit dál něco svého. To, co se líbí jí, co ji zajímá, co chce zkusit. Už teď ví, že by potřebovala větší prostor na tvorbu. Kdyby se ale tvorba měla stát hlavní obživou, vnímá to opatrně. Bojí se, že by finanční tlak mohl ovlivnit svobodu a autenticitu její práce.

Co Andree tvorba dala

Tvorba pro ni znamená mnoho věcí v jednom: relax, pokoj, léčbu, psychohygienu, vyjádření pocitů a dokázání něčeho sama sobě. Naučila se trpělivosti, pokoře, většímu klidu a také tomu, že když něco nejde, je někdy nejlepší odejít a vrátit se druhý den s odpočinutýma očima.

Sama na sobě vidí, že ji tvorba změnila. Je klidnější, méně výbušná a má hlavu plnou tvoření místo neustálého „co by kdyby“. Dává si stále vyšší laťku, zkouší těžší věci a na vlastních obrazech vidí svůj posun.

Na tvorbě ji pořád těší světlo v očích lidí, když se na obraz dívají. Pochvala je hezká, ale oči podle ní nelžou. Právě tam vidí, jestli obraz opravdu něco způsobil.

Vzkaz pro ty, kteří váhají začít tvořit

Andrea by lidem, kteří váhají začít tvořit, řekla: nečekejte na lepší příležitost a čas. Ten nikdy nepřijde. Udělejte to teď, odhodlejte se a nevzdejte to při prvním neúspěchu.

Podobně mluví i ke svému mladšímu já. „Neboj se, jdi do toho.“ Člověk podle ní často čeká na důchod, na víc času, na starší děti nebo na lepší podmínky. Jenže právě začátek ukáže, kdo jsme a co v sobě máme.

Zákazníkům, kteří si vybírají ručně vyráběný výrobek, vzkazuje, že obraz v nich musí vyvolat emoci a pocit. Není to jen dekorace, protože se hodí nad gauč. V každém kuse je část života, osobnosti a duše člověka, který ho vytvořil.

Pokud se člověk u obrazu nezastaví a nijak ho neosloví, pak mu podle Andrey nepatří. Ten správný obraz si musí diváka přitáhnout.

Kde na Targalu hledat obrazy a autorskou tvorbu?

Pokud vás baví obrazy s výraznou atmosférou, strukturou a osobním rukopisem, můžete na Targalu procházet sekci výrobky. Najdete zde hotové autorské práce od tvůrců, kteří do svých výrobků vkládají čas, nápad i vlastní příběh.

Jestli vás zajímá tvorba na přání, můžete se podívat také do sekce zakázková výroba. Právě u autorských obrazů může být domluva s tvůrcem důležitou součástí výsledku.

Pro ty, kteří sami tvoří nebo by chtěli začít, mohou být zajímavé také materiály a polotovary. A pokud se chcete učit nové techniky, můžete procházet také kurzy.

Shrnutí: obraz, který není jen na dívání

Příběh Andrey Pernické ukazuje, že tvorba nemusí začít velkým plánem ani uměleckým vzděláním. Někdy začne tlakem života, potřebou vypnout a touhou vytvořit něco hmatatelného. Něco, co člověka uklidní, zaměstná ruce a dá pocit, že ještě dokáže objevovat nové možnosti.

AndulaArt je tvorba postavená na strukturách, stromech, epoxidu, koupelové soli, patině a 3D prvcích. Je přírodní, mystická, historická a často temnější. Nechce být jen dekorací. Chce zastavit, podmanit si pohled a vyvolat pocit, který se nemusí dát hned pojmenovat.

Andrea o sobě říká, že není umělec a že si jen hraje. Právě v tom je ale síla její tvorby. V odvaze zkoušet, hledat, překračovat hranice plátna a tvořit obrazy, které mají nejen barvu, ale i povrch, hloubku a duši.